Povídka o fojtství v Chlebovicích

Seděl jsem v rohu, v přítmí a sám.

Sám v největší místnosti starobylé budovy, úplně tichý a zamyšlený.

A ze zdí, krovů a trámoví té staré budovy jsem cítil hlasy lidí, šumění událostí,

které se kdysi staly.

Ozvěny bujného veselí a selského furianství,

když bylo třeba ukázat sílu a pýchu,

ozvěny tiché radosti ,

která nepotřebuje svědky,

ozvěny bolesti a bídy,

když se na poli neurodilo a přišly nemoci,

ozvěny všech ročních dob a kusů života,

ozvěny písní ke křtu, svadbě i pohřbu.

Seděl jsem v rohu a v přítmí.

Jen jsem si už tak samotný nepřipadal,

patřil jsem do dlouhé řady životů,

které prošly touto krásnou budovou.

A vím, že tato řada bude ještě dlouho růst.

Vždyť ze dvora zaznívaly hlasy dětí,

které se přišly učit včelařit.

Ing. František Sháněl – duben 2011